Antonín Solnař     (1882-1949)     fotografie z roku 1922

Historie společnosti sahá do období po první světové válce. Tehdy stavitel Antonín Solnař (1882-1949) , pocházející z Hořovicka - kraje okolo hradu Točníka (obec Újezd/Záluží), přesídlil do Prahy. Tato doba - doba velké konjuktury a masové výstavby mu umožnila vybudovat menší společnost podílející se především na výstavbě vilových čtvrtí jako třeba Hanspaulka, Ořechovka, Šárka a další. Vedle toho nicméně stavěl i drobnější objekty ve vnitřní Praze.

Villa Veleslavín     projekt

Ve třicátých letech byla společnost "Architekta Antonína Solnaře" silně postižena krizí, která ovlivnila tak neblaze celý svět. Tuto krizi nicméně překonala a poslední doložené projekty z této éry pocházejí z roku 1942. Činnost společnosti Antonína Solnaře nikdy nepřekročila hranice Prahy. Důvodem byl tehdy platný koncesní systém.

Prvorozeným dítětem Antonína Solnaře byla Alena Solnařová, která se ale rozhodla nepokračovat v profesi svého otce. Až syn Ivan Solnař (1914-1995) nastoupil dráhu, jež ho přivedla ke stavebnictví. Doložené je jeho studium na průmyslové škole ve Zborovské ulici. Převratná doba přinesla tehdy i jemu převratné možnosti. Nadšení pro techniku a tehdy špičku lidské technologie - letectví vedlo k tomu, že se potají zapojil do akce Tisíc pilotů Československu Masarykovi letecké ligy. Zároveň se věnoval studiu tehdy relativně nového materiálu - železobetonu. Nadšeně se jej zkusil jako stavební praktikant uvést také do společnosti svého otce. Překvapeně nicméně zjistil, že jeho otec tyto konstrukce nejen že zná, ale také je hojně a úspěšně realizuje. Zajímavým momentem pro Ivana Solnaře bylo jeho základní vojenská služba. Prvotní přiřazení k letectvu a také jeho nadšení vydrželo jen krátce - byl převelen k ženijnímu vojsku, které tehdy podléhalo Ředitelství Opevňovacích Prací. Zde se díky svému vzdělání, schopnostem a znalostem brzy stal specialistou na monolitické konstrukce a ruku v ruce také expertem demoličním. Jeho práce s náložemi korditu umožnila následnou výstavbu opevnění na nepřístupných místech, či na skalním podloží.
Zhroucení První republiky a odtržení Slovenského Štátu zastihlo Ivana Solnaře již doma. Společnost architekta Antonína Solnaře - jeho otce přišla díky Spehrově válečné ekonomice o veškeré zakázky a tak na přelomu let 1942 a 1943 ukončila svou činnost. Tehdy se ukázalo, že další záliba Ivana Solnaře může uživit rodinu - letectví. Díky konexím z Masarykovi Letecké Ligy si našel práci v AERU Letňany. Zde posléze našel práci i pro svého otce.

Přístavba sazárny     "Grafie"     projekt, 1922

Válečná výroba v Letňanech byla pro Řiši poměrně významná (především výroba vrtulí a licencí strojů Arado) a bylo snahou mnoha odbojových skupin tuto výrobu narušit. Do jedné z těchto skupin, odbojové skupiny Prokop Holý, se také aktivně zapojil Ivan Solnař. Kromě činnosti uvnitř továrny AERO se také účastnil ochromování palivového hospodářství Protektorátu. Průzkumné mise v okolí rafinérií u Pardubic málem skončili tragicky. Nicméně činnost byla natolik úspěšná, že mu byla nakonec svěřena i vysílačka pro spojení se zahraničím.
Této činnosti učinilo přitrž až zatčení na začátku roku 1945. Bombardování Vinohrad, kde bydlela jeho žena a malý synek pak Ivan Solnař mohl pozorovat z Pankráce. Po výsleších byl odsouzen k trestu smrti a odvezen do Malé Pevnosti v Terezíně. Zde jako vězeň byl nasazen na odstraňování nevybuchlých amerických pum v oblasti rafinérií u Pardubic. Zde se také díky rozkladu všech složek německých armád, a to včetně vězeňské služby, mohl naposledy setkat běhěm náletu kotlářů se svou ženou. Po návratu do Malé Pevnosti pak byl přesunut do cely XYZ - cely odkud vedla jediná cesta - na popraviště.
Během čekání nicméně dostal natolik závažný záchvat tyfu, že dozorci vyhodnotili, že by jeho poprava byla plýtváním střelivem a přesunuli jej na marodku. Zde jej posléze zastihla od Berlína postupující Rudá Armáda. Byl přítomen odjezdu posledních dozorců autobusem směrem ku Praze a také zničení tohoto autobusu střelou z blížícího se tanku T-34. V čelních skupinách Sovětské armády také postupovali členové Švýcarského Červeného Kříže. Ti se o vězně začali okamžitě starat. Nicméně touha vidět rodinu byla natolik silná, že jakmile byla příležitost tak Ivan Solnař okamžitě utekl.
Poválečné období sebou neslo nutnost odstranění válečných škod. Zde mohl Ivan Solnař uplatnit své znalosti. Zároveň se díky těmto sčítáním a průzkumům dostal do kontaktu s konstrukcemi v extréních stavech. S nástupem komunismu pak již nebyla možnost vrátit se k soukromému podnikání. Znalosti v oboru monolitických konstrukcí pak vedly k tomu, že s profesorem Bechyně na zámku v Dobříši pracoval na nových normách a předpisech pro betonové konstrukce. Nakonec však zakotvil v rámci Ústavu Racionalizace ve Stavebnictví, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu. Změny v roce 1989 pak přivítal jako návrat etiky První republiky a možnost pro schopné lidi ukázat co v nich celá leta dřímalo.

Antonín Solnař - skica     1942

Stejně jako u Antonína Solnaře, tak i u Ivana Solnaře prvorozené dítě - syn nepokračovalo v oboru. Ivan Solnař mladší se stal tiskařem, který po změnách v roce 1989 založil celosvětově známou značku FEDOG. Druhorozený syn Jiří Solnař (*1947) pak navázal na rodinnou tradici a po vystudování gymnásia (dříve střední všeobecně vzdělávací škola) vystudoval ještě stavební průmyslovou školu. V roce roce 1973 nastoupil v projekci Konstruktiva n.p. – vývozní závod. Pracoval v pracovním týmu zkušených projektantů, kteří realizovali projekty do arabsky mluvících zemí. V roce 1974 přešel v rámci podniku Konstruktiva do technického útvaru závodu 3. na průmyslové stavby realizované na Kladně. Jednalo se o rekonstrukci starého závodu a výstavbu elektroocelárny POLDI na Kladně. Na těchto stavbách získal mnoho zkušeností při projektování, přípravě a realizaci průmyslových staveb. Od roku 1979 v rámci Konstruktivy, přešel na závod 4. Jako pracovník technického útvaru, pracoval na řadě velkých staveb. Prováděl projektovou přípravu a realizaci staveb, například rekonstrukci Rudolfina v Praze 1. Na této stavbě získal také mnoho zkušeností a kontaktů v oboru, hlavně mezi architekty a projektanty. Po dokončení rekonstrukce Rudolfina, v roce 1993 odešel z n.p. Konstruktiva. Od té doby se v oboru osamostatnil a pracoval již zcela jako soukromá osoba.
V roce 1994 složil zkoušky před Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě a bylo mu uděleno osvědčení o autorizaci. Od roku 1998 Jiří Solnař zahájil spolupráci se synem Vítem Solnařem a ta trvá do dnes.

Ing.arch. Vít Solnař (*1976) absolvoval stavební průmyslovku a ČVUT – obor architektura. Před a během studia pracoval jako projektant, technik a autorský dozor na stavbách jako jsou adaptace haly ČKD polovodiče na prodejnu Bauhaus, Bauhaus Dolní Chabry, rekonstrukce vily v Jinonické ulici, rekonstrukce dětského areálu Karlov a další. Spolupracoval s Kroupa a Novotný architekti – vila Vlasty Buriana v Kadeřávkovské ulici a Atelier S.O.D. (Sdružení FSP, ADNS a Alexandr Gjurič) – rekonstrukce Obecního Domu v Praze. Dále spolupracoval s Ing.arch. Ivanem Hořejším na projektu Dvojčata - dvojice výškových budov na Velké Ohradě. Také pracoval pro firmu Adesa s.r.o. jako technická podpora realizace lehkých montovaných konstrukcí. Po ukončení studia od roku 2005 pracoval v rámci projektové kanceláře Jiří Solnař - projektová činnost ve výstavbě. Samostatně zpracovává a vede zakázky i velkého rozsahu, provádí přípravu staveb a vykonává dozory. Specializuje se na rekonstrukce a interiéry. Pokračuje v budování obchodní značky 3AS. Spolupracoval s Architektonickým ateliérem 2H – Přednádražní prostor ve Vlašimi (řešení detailů parteru a vizualizace), Romantický park ve Vlašimi (participace na návrhu stavby a na dokumentaci pro územní řízení, vizualizace), urbanistická soutěž na návrh Náměstí Svobody ve Znojmě, objemová studie pro rekonstrukci budovy „A“ FA ČVUT. Také splupráce s Deltaplan a.s. – Harmony Club Hotel Špindlerův mlýn, EKOPROJEKT a.s – Sportovní hala a sporthotel v Teplicích (zpracovatel dokumentace pro stavební povolení) a GemaArt Group a.s. – Gočárovy domy v Troji (příprava stavby k výběrovému řízení), Bílkova vila v Praze (příprava stavby k výběrovému řízení). Jeho hlavní filosofií je dále rozvíjet rodinnou tradici stavitelů, techniků a inženýrů s důrazem na dobré jméno a estetický a kvalitativní přesah. Ve své praxi se specializuje na řešení obtížných situací (horské prostředí, historické objekty, vady a poruchy staveb) daných jak podmínkami výstavby, technologií, tak třeba legislativní situací. Při vlastním návrhu využívá progresivní materiály a technologie, jejichž vývoje se sám účastní, či je pomáhá vyvíjet. V kontrastu s tímto v rámci své činnosti uplatňuje také znalosti o historických konstrukcích, technologiích, řemeslech a také o způsobu vnímání světa našimi předky.

Naše projektová kancelář byla založena v roce 1993 po skončení rekonstrukce budovy Rudolfina projektanty, kteří se podíleli na mnoha stavbách v rámci stavební firmy Konstruktiva (Například výrobní závody Tatra Zličín, Poldi Kladno, Naftové motory Praha..). V roce 1998 došlo k transformaci firmy a její orientaci na provádění staveb. Většina realizovaných staveb však byla navržena projekční složkou této firmy. Další změnou prošla firma koncem roku 2004, kdy byla více oživena projekční složka a kdy došlo k útlumu stavební činnosti. V roce 2006 byla zavedena obchodní značka 3AS. Pod vedením Ing.arch. Víta Solnaře je nejvyšší důraz kladen na kvalitní funkční architekturu, která je podpořena zralým estetickým vnímáním a stejně kvalitně zpracovanými projekty.
Spolupráce otce a syna na řadě projektů, má také řadu pozitivních výsledků. Je to předávání si zkušeností starší generace a nové generace. Ukázalo se, že taková spolupráce při vzájemném respektování, vede ke zdařilému výsledku. V lednu 2012 Jiří Solnař a Ing. arch. Vít Solnař založili architektonicko projekční firmu 3AS s.r.o.. Záběr této firmy v oboru pozemního stavitelství je široký. Projektuje stavby rodinných domů, bytových domů, hotelů, prodejeních hal, restaurací, rekonstrukcí historických staveb a průmyslových staveb. Ing. arch. Vít Solnař v roce 2014 složil zkoušky před Českou komorou architektů a bylo mu uděleno osvědčení o autorizaci.